Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Čtu 1Q84 (Haruki Murakami).

pátek 4. srpna 2017

Červenec.

Každý léto tak trochu zešílím, jestli mi rozumíte. Jsem zvyklá trávit s rodinou dva dny a dvě odpoledne týdně. Takže léto, kdy se většinu času pohybuju v bezprostředním okolí domova, je pro mě jako se dobrovolně nechat zamknout v kleci.
(Jsem zase skoro na mizině, výplata v nedohlednu, takže sice jedu za kamarádkou na druhý konec republiky, ale zbytek léta budu asi hibernovat. Může se to v létě vlastně vůbec?)

středa 26. července 2017

Na hraně nekonečna.

“Podej mi ruku,” mumláš, ale já se nehýbu.
Město bývá v noci nádherný, když se na něj díváte z výšky. Jasná obloha posetá tisíci hvězd, srpek měsíce a všechno je to tak nějak nekonečný. Stojíte vysoko a nebe se zdá na dosah ruky.

neděle 16. července 2017

Říkal jsem ti to.

“Já ti to říkal,” poklepal mi na rameno. “Já, já bych tě v tom nikdy nenechal. Stačilo, aby ses na mě obrátila...”
Seděla jsem na koberci, zády opřená o skříň, rukama si přitahovala kolena k bradě, schoulená ve flanelce tak velký, že bych se do ní vešla dvakrát. A on se prostě posadil vedle mě.
Vyčítal mi všechno, co se posledních pár měsíců stalo.

neděle 4. června 2017

Jinej svět, část druhá

Bylo zase kolem půlnoci. Ne že by na něj Nowa čekala, to rozhodně ne. Ale říkala si, když už zase projíždí kolem, proč by si zase nedala kafe na té benzínce?
Byly to přesně dva týdny. Nechal ji odjet pryč se spoustou otázek - a ona chtěla nějaké odpovědi. Vždyť to kafe stejně potřebovala, nemusela si vyčítat, že to vypadá, že na něj čeká. Nečeká. Prostě ne.

čtvrtek 1. června 2017

Rozhodnutí

Klapot jejích podpatků se rozléhal ulicí. Šla rázným krokem, sebevědomě a s mírným úsměvem. Avšak každý, kdo by ji viděl za denního světla, by hned poznal, že si úplně jistá sama sebou není. V očích se jí odrážely obavy.

čtvrtek 18. května 2017

Bez pointy

"Za všechny ty bezesný noci," zamumlala Maličká, zatímco si rukou nevědomky hrála s řetízkem na svém krku. "Stojí nám to za to?"
Dlouhovlasá seděla na zemi, opírala se zády o kuchyňskou linku a věnovala víc pozornosti svý skleničce než Maličké. "Teda, já vím, samozřejmě že jo. Stojí to za bezesný noci, za probrečený odpoledne, za zlomený srdce. Ale v čem to je? Proč se takhle dobrovolně ničíme?"

neděle 7. května 2017

Domečky z karet

Minulost určuje přítomnost, přítomnost určuje budoucnost.


Tmavovláska mnula mezi palcem a ukazováčkem stříbrný kroužek, který před chvílí svlékla z prstu. Pravděpodobně si to ani neuvědomovala. Kafe v kelímku před ní už vychladlo, ale ona to ani nepostřehla.
Občas se prostě všechno sesype jako domeček z karet. Co s tím uděláte?