Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

čtvrtek 16. července 2020

Bordel v hlavě (no.6)

(duben) Kolikrát ještě? 
Kdy je správnej okamžik si přiznat, že něco nefunguje?
Kolikrát si člověk musí říct, že tentokrát už se s tím člověkem vidí vážně naposled?
Kolik lidí člověk musí políbit, aby zapomněl? Stačí jeden? Pět? ...pět je pořád málo.
Kolikrát člověk musí člověk ještě za tmy odcházet přes město z cizí do své vlastní postele, aby měl pocit, že už se přes někoho přenesl?

Myslela jsem si, že tyhle věci už mám v sobě vyřešený. Neměla bych mít, ve svým věku?
Jsem dospělá. Jsem samostatná. Nikoho přece nepotřebuju.

(květen) Začarovaný kruhy 
"V tomhle ti to sluší. To je nový?"
Co ti na to mám říct? Že tyhle černý džíny nosím už rok skoro pořád?
"Ty jsi přibrala?"
Jak mám odpovědět? Že jsem zase v tom začarovaným kruhu? Že se motám někde mezi naprostým vyčerpáním a dalším hrnkem kávy?
Snažím se fungovat, přísahám. Ale někdy to prostě nestačí...
Ale děkuju. Že se zajímáš, i když to tak občas nevypadá. Že jsi tady, ačkoliv tě v jednom kuse posílám pryč.

Popravdě, někdy zas piju čtyři až pět hrnků kafe denně. Někdy ráno vstanu a moje první myšlenka patří tomu, jestli jsem si večer nechala prášky na migrénu na lince - nebo jestli budu muset jít až do koupelny.
Vlasy mi vypadávají po hrstech. Možná je nejvyšší čas se zas nechat ostříhat nakrátko?

"Vnímáš mě?" 
Vnímám, jasně že vnímám. Jen se mi občas těžko daří soustředit se na to, co konkrétně říkáš. Svět okolo se mi poslední dobou zdá jenom jako rušivej šum. 
"Působíš hrozně unaveně, děje se něco?" 
Ani ne. Nebo teda, nic o čem bych s lidma dokázala mluvit z očí do očí. 

Začínám zase nesnášet to, kým jsem se stala. A s tím mi nepomůžeš, i když vím, že bys chtěl. Nezasloužím si, aby mě někdo zachraňoval. A možná, možná o to ani nestojím. Konec konců, stejně se všichni musíme zachránit sami. 

(červen) Kdo ví? 
Jsou chvíle, kdy vím, že bych asi měla něco cítit. Možná bych měla být naštvaná, možná bych měla být ublížená.
Myslím, že ještě před pár měsíci bych byla. Tak proč teď ne?
Vždycky jsem na těchhle stavech nesnášela ten pocit, že vlastně nic necítím. Proto jsem za život udělala tolik pitomostí - snažila jsem se vyvolat v sobě nějakou reakci.

Daří se mi... Až podezřele dobře. Tak proč nejsem konečně spokojená? Proč ještě pořád čekám na to, kdy se konečně něco pokazí?

A pořád poslouchám, že bude zase líp. Že se to všechno srovná, že nemusím být smutná...
Co všechno bych dala za to, abych byla z něčeho smutná? Možná svoje zásady? 


středa 1. dubna 2020

O tom, jak jsem skončila na ekonomce, a že to bylo jedno z mála dobrejch rozhodnutí v mým životě.

Změnila jsem obor a svým způsobem jsem na sebe hrdá. 

Pár lidí to ví, pár ne - nicméně loni někdy mezi Vánoci a koncem zkouškového jsem začínala tušit, že mý vysněný studium matematiky není vůbec takový, jaký bych si představovala. A, co bylo nejdůležitější, už ten první semestr mi rozhodil tu křehkou psychickou rovnováhu, ke který se mi po maturitě povedlo dojít. Vědomí, že bych tam měla být ještě dalších pět takových semestrů, mě donutilo pochybovat, jestli vůbec titul chci, jestli mi nějaký studium stojí za to, abych se zas cítila mizerně. S vypětím všech sil jsem se dostala do jarního semestru, ale byla jsem fakt nešťastná. 

čtvrtek 13. února 2020

Před rokem bych tomu nevěřila.

"Malá je roztomilá," pousmála jsem se. "Myslím, že K. je fakt v pohodě. Žádná jiná z nich mi nepřišla v pohodě už od Žanet." Ale ty už zase nejsi v pohodě, chtělo se mi říct. Už zase nejsi v pohodě, nechceš si nechat pomoct a přitom právě teď máš nejvíc pro co žít.

Už dlouho jsem se nedostala do tak zvláštní situace. A ještě před rokem bych nevěřila, že jednou budu sedět na gauči s tvou přítelkyní, na klíně tvou roční dceru a snažit se tě obhájit. Snažit se pomáhat lidem, co o pomoct nestojej... Snažit se pomáhat tobě, protože ty jsi tu pro mě dřív přesně v těchhle situacích byl.

"K. je poslední dobou kráva."
A co bys čekal? chtělo se mi odpovědět. Co bys od ní chtěl, když skoro nechodíš domů, když ji necháváš s vaší dcerou samotnou, když děláš přesně to, cos nenáviděl na svým otci?

Už dlouho jsem se nedostala do tak zvláštní situace. A ještě před rokem bych nevěřila, že budu spíš na straně tvý přítelkyně než na tvý. Sakra, ty a tvůj brácha jste se o mně vždycky postarali, když bylo potřeba. Je tak těžký si přiznat, že tentokrát tu pomoc potřebuješ ty?

"A seš si jistej, že k tomu nemá žádnej důvod?"
Nesnažím se tě zahánět do kouta, chtělo se mi říct. Nevím, v čem jedeš, protože mi to neřekneš. Jenomže teď už nejde jenom o tebe. Jsou na tobě závislý dvě skvělý holky a pokud se neprobereš, seberou se a zůstaneš zas sám.

"Seš děsná, Terezo, víš o tom?"
Ale viděla jsem ti na očích, že moc dobře víš, co je špatně. A že ještě nejseš připravenej s tím něco dělat. Tak jsem to nechala být, protože věřím, že ve svým věku už bys mohl vědět, co zvládneš... a co ne. Ale stejně jsem dala K. svý číslo, ne protože ti nevěřím, ale protože tě znám. A protože ať už chceš nebo ne, K. a vaše dcera jsou teď tvoje rodina - a tvoje rodina je moje rodina.

neděle 22. prosince 2019

Bordel v hlavě (no.5)

17.11. 2019
Svoboda je, řekla bych, subjektivní.
Co je pro mne svoboda?
Svoboda je moci říct, že prezident je kunda, a vědět, že by mě za to neměli zavřít.
Svoboda je, že může 200 000 lidí přijít na Letnou a vyjádřit nespokojenost se současnou situací.

Mít svobodu pro mě hlavně znamená převzít zodpovědnost za sebe a za svoji budoucnost.

Já nejsu žádná revolucionářka (možná jen trochu sluníčkářka), jsem jen holka, co ráda žije v zemi, kde může vyjádřit svůj názor.
Jsem ráda, že jsem se narodila v době, kdy můžu jít do divadla na Audienci, kdy můžu studovat, aniž by naši museli dělat něco, co je proti jejich přesvědčení, kdy můžu věřit v co chci a kdy se nemusím bát vzít na veřejnosti za ruku holku, kterou mám ráda. Jsem vděčná za to, že tohle všechno můžu, a snažím se to nebrat jako samozřejmost.

Svoboda je totiž jako hořící svíčka - zahání tmu, ale taky může člověka ošklivě popálit. Zároveň je stejně nestálá, takže když si ji člověk nehlídá, stačí malý závan a zhasne.

22.11. 2019
Funguju na extrémech.
Jednou za čas vysadím kofein a týden jenom prospím. A pak najednou najedu zase na minimálně tři kávy denně a spím v průměru čtyři hodiny za noc.
Jsou dny, kdy nedokážu vstát z postele a jakákoliv aktivita, co vyžaduje sociální interakci, je pro mě noční můra. A jsou dny, kdy mi známá z Humpolce napíše, ať se stavím, a já teda během chvíle jedu za skoro cizí holkou přes půl republiky.

Jsou dny, kdy se na sebe nedokážu podívat do zrcadla, kdy se nesnáším za každou dětinskou myšlenku, kdy se nedokážu smířit s tím, že je pro mě těžký udržet pozornost i při krátkým rozhovoru. Tohle jsou dny, kterých mívám nejvíc. Dřív jsem se s nimi vyrovnávala psaním. Pak prášky. Pak dočasnými lidmi. Ale co já vím, třeba je na čase přijmout, že můj život je takovej. Nahoře, dole, ale nikdy nic mezi tím. Nemůžu se přece celej život schovávat za svojí diagnózou. Pořád to ještě tak úplně nezvládám říct nahlas a je jen pár lidí, kterým jsem o tom řekla z očí do očí. Ale myslím, že jsem na dobrý cestě k tomu přijmout, že jsem se narodila rozbitá. A že ať už chci nebo ne, tohle mám v kartách rozdáno a je na mně, co s tím zahraju.

20.12. 2019
Občas mě bolí být.
Bolí mě mluvit s lidma.
Bolí mě být sama.
Bolí mě přemýšlet.
Bolí mě snažit se nemyslet.
Bolí mě vědomí, že nejsem dost dobrá.
Bolí mě vědomí, že čím víc se snažím, tím míň mám pocit, že někam směřuju.

Nesnáším tu holku, která se ze mě stala.
Nesnáším se za to, že moje cíle jsou teď jednoduchý - existovat, dostudovat, dokázat se o sebe postarat.

A s každou další tabletkou, kterou zapíjím kafem, si říkám, že už jen do konce zkouškového. A pak s tím přestanu. Fakt.

Potřebovala bych se vrátit o pár kroků zpátky. Nadechnout se. Nerozhodovat se o důležitejch věcech ve spěchu, nevybírat si možnost jen proto, že mám strach vylézt ze svý komfortní zóny. Ale to nejde, nemůžu se vrátit v čase a jak se snažím opravit věci, co už nezměním, kazím tím rozhodnutí v současnosti.

(zde si představte pasivně agresivní přání hezkejch svátků)

pondělí 11. listopadu 2019

Bordel v hlavě (no.4)

9.9. 2019 (Jsou to maličkosti.)
Někdy je tak těžký popsat, co je vlastně špatně. V hlavě mám tolik věcí a nedokážu je dát do slov.

Občas mám pocit, že do toho znovu sklouzávám. Že už přece každou chvíli musím mít zase za zády Svatýho Jimmyho, zase se mi rozeběhnou myšlenky a já se nebudu moct soustředit. Zase nebudu spát, zase od sebe odstrčím lidi, který odstrčit nechci.

Zatím... Zatím jsou to maličkosti. Pravidelný noční můry. Roztěkanost. O jedno pivo víc, než jsem původně plánovala. O tři kávy víc, než bych měla pít. O dvě jídla denně míň, než jím ve svým normálním stavu.

Ale občas mám pocit, že tentokrát to bude jiný. Mám okolo sebe skvělý lidi. A tentokrát už dokážu poznat, že zacházím moc daleko. Občas spím klidně i bez toho, abych si k tomu musela dopomáhat. Nemusím zobat bílý štěstí. Snažím se jíst aspoň jedno plnohodnotný jídlo denně, dokonce občas i snídám.

Tentokrát to musí bejt jiný. Copak mi zbývá něco jinýho než tomu věřit?

10.10. 2019 (Mějte mě rádi.)
Jsou dny, kdy nevím, jestli jsem se vydala správným směrem. Tak trochu bloudím od jednoho člověka k druhýmu, ale žádného z nich se nechci dotknout. Mám ráda lidi (sakra, ani byste nevěřili jak moc mi záleží na těch, na kterých by po těch letech už záležet nemělo), ale zároveň nikoho z nich nedokážu vystát.

Nechte mě být. Mějte mě rádi. Nedotýkej se mě. Potřebuju obejmout.

Občas jsem příliš plná protikladů. Občas nedokážu říct, co jsem já a co je jen ten bordel v mý hlavě.

Jsou dny, kdy mi nezbývá než věřit, že jsem se rozhodla správně. Někdy prostě člověk musí věřit, protože jsou věci, co už se změnit nedají. A litovat jich by byla ztráta času.

Občas mě drží nad vodou jen vědomí, že jednou musí bejt líp. Protože člověk bez naděje je už v podstatě mrtvej.

28.10. 2019 (Moc mladý na to, abychom rozuměli lásce.)
Jsem mladá. Nerozumím lásce.
Láska je pro mě...
strach
bolest
štěstí
bezpečí
ticho
hluk
nervozita
klid
přátelství
nenávist
vztek
náklonnost
zranitelnost
prázdnota
víra
odevzdanost 
důvěra 
světlo 
poblouznění. 
Láska je pro mě všechno. Láska pro mě neznamená nic. 
Jsem mladá na to, abych mohla rozumět lásce. Všichni jsme. 

středa 4. září 2019

Bordel v hlavě (No.3)

28.6. 2019
Někdy bych se nejraději hned ráno jen schoulila pod deku a zapomněla na všechno okolo.
Jenomže teď jsem prý dospělá, takže místo toho si dám černý kafe, trochu zamaluju kruhy pod očima a v práci se mi povede zaměstnat hlavu dost na to, abych si na problémy vzpomněla až cestou domů.

Někdy si říkám, že Osud má vážně pitomej smysl pro humor. Co jiného by to mohlo být?

Někdy mám pocit, že lidí okolo je moc a děje se toho moc a život je na mě moc. Někdy mám pocit, že si mě lidi prohlíží, že dokáží poznat, co se mi honí v hlavě, že vidí, jak moc jsem rozbitá.
Ale teď jsem prý dospělá, takže si po práci udělám večeři, okolo půlnoci zapiju prášek vínem a zkouším spát aspoň čtyři hodiny za noc. A říkám si, že jestli mi to má odrovnat játra, ať je to prosím co nejdřív.

27.8. 2019
občas mám pocit, že za každej krok dopředu udělám dva zase zpátky.
celý léto se snažím slepit. občas se toho totiž sejde moc v jednu chvíli a pak stačí jen maličkost a člověk je zhruba tam, kde byl před rokem.
snažím se. copak to není dost?

nebudu lhát, hodně mi pomáhá mít všechno pevně daný.
vstát. snídaně. čtení/sudoku/uklízení/co-je-zrovna-potřeba. oběd. autobus. práce. autobus. večeře. jeden nebo dva díly seriálu. trocha spánku.
je jednodušší si udržet čistou hlavu, když vím, co bych měla dělat za hodinu.

nebudu lhát, hodně mi pomáhá nemít moc volného času. přemýšlení mi nikdy nic neulehčilo.
je jednodušší fungovat na autopilota.

ale stejně mám pocit, že místo abych se pohybovala dopředu, dělám zase kroky zpátky. jako před rokem.

3.9. 2019
nemůžu se zbavit něčeho, co jsem napsala zhruba před rokem. je nutný, aby dva lidi měli správnej okamžik? nebo má člověk preferovat krátkodobý štěstí, ačkoliv ví, že líp mu pak nebude?

pořád čekám, jestli mi někdo dá důvod neutíkat, ale tak nějak uvnitř stejně vím, že ten důvod si musím najít sama. jako vždycky všechno.
já sama jsem jedinej člověk, kterýho budu muset snášet už napořád. a od sebe utýct nemůžu, i když jsem to teda rozhodně zkoušela.

nebudu ale lhát, spát samotná už mě nebaví. chci zpátky ten klidný spánek, co mám jen vedle někoho, komu věřím.
a vlastně ještě po alkoholu. možná jsou všechny mý problémy způsobený jenom tím, že málo piju.

bude zas líp. musí. co jinýho zbývá, než tomu věřit?

pátek 5. července 2019

Přestat utíkat.

"Víš co je nejdivnější?"
Nečekala na odpověď. Vždyť Svatej Jimmy s ní stejně mluvil jen když chtěl on. "Čím víc se snažíme dostat z toho našeho kruhu, tím víc opakujem svý chyby."
Věděla, že tam Jimmy je, i když neodpovídal. Poslouchal, čekal na svoji příležitost. Ačkoliv tedy, dělal on někdy něco jiného?