Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

neděle 22. října 2017

Z posledních pocitů napíšu pár odstavců

Z posledních pocitů
Poskládám ještě jednu úžasnou chvíli
(Tomáš Klus - Pocity)

Trochu se klepala, bylo to ale spíš zimou než něčím jiným. Seděla zabalená do deky u okna, v rukou svírala hrneček s kávou. Venku bylo už téměř světlo, ale lampy před budovou stále svítily.
Nemohla spát. Nebyla si jistá úplně vším, co se stalo před pár hodinama, ale několika věcmi si jistá byla.
Udělala pěknou pitomost.

Přitom původně chtěla jenom uzavření. Promluvit si. Omluvit se, že se občas chová jako kráva.
Jenomže místo toho jí, když před ním stála, běhaly hlavou úplně jiný myšlenky. Jak ještě před rokem by mu řekla, že je zase na dně. Nechala by se obejmout, ležela u něj v náruči, na moment by se cítila líp. Chtěla mu říct, že ji ničí, že už spolu nemluví, ale zároveň ji ničí, i když spolu mluví.
Nakonec neřekla nic. A když spolu dvě osoby nechtějí mluvit, ale pořád je to k sobě táhne, dějou se jiný věci.

Ráno odešla dřív, než se probudil. Nebo si to aspoň myslela. Posbírala většinu svýho oblečení, no její sebeúcta tam někde zůstala (a podprsenka taky). Nemohla před ním utéct, nemohla se od něj odříznout. Zároveň ale neměla tušení, jak by měla zvládnout neutéct.

2 komentáře:

  1. Máš pravdu, někdy člověk neví, co má dělat, přestože může udělat jen jediné. Někdy se holt dějou divný věci.

    OdpovědětVymazat
  2. Neutiecť je niekedy to najzložitejšie :)

    OdpovědětVymazat