Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

neděle 18. února 2018

Co jsem ti pořád neřekla.

"Jak jsi to říkala? Dorothy?"
"Jo. A tamta předtím, ta byla od Elle King," usmála jsem se na tebe, i když jsem věděla, že se ti tahle hudba moc nelíbí. Chybělo mi to. Playlisty na cestu a hlavně ty naše společný cesty domů samy o sobě. Bylo to skoro jako dřív. Měla jsem na nohách kanady, nohy zapřený o palubku, pokyvovala jsem hlavou do rytmu, v ruce kelímek s kafem... Ale jedna důležitá věc byla jinak.

Víš, ještě pořád jsem ti neřekla, jak na tom teď jsem. Že beru prášky, abych fungovala. Nebo se o to fungování většinou snažím. Že o tom chodím mluvit. Neřekla jsem ti o tom, jak jsem si prošla vztahem, kterej jsem zpackala natolik, že o tom i po tý dlouhý době pořád mluvím na sezeních.
Pochopil bys to, já vím že jo. Ale už nevím důvod, proč jsem s tebou kdysi o všem mluvila. Jakej to mělo význam? Staral ses, protože jsem tvoje malá sestřenka, tvoje malá anarchistka? Nebo to bylo tím, žes v tý době nikoho jinýho neměl?

"Tuhle znám. Chester? Linkini?"
Možná, že tohle byl okamžik zlomu. V létě jsem si to asi neuvědomila, ale když jsme seděli v tom autě, všechno se mi spojilo. S Chestrem, možná už dokonce s vydáním posledního alba Linkinů, umřelo všechno, co nás dva ještě pojilo. Už skoro neposlouchám Green Day a tys na Offspring moc dospěl. Jsi moc šedivej na to, aby ses se mnou ještě tahal po koncertech a hospodách a festivalech. Zbyly nám jen ty dávný odpoledne v garáži, odpoledne s Linkinama na kazetě a tvou kytaru.

Dospěli jsme oba. Myslím. Bundu jsem vyměnila za kabát, odrbanou tašku za batoh, brýle, co držely jen silou vůle, za nový. Prý teď působím zopovědněji. Chytřeji. Dospěleji. Normálněji. Kéž bych se tak i cítila.
Spíš než dospěle se cítím otupěle. Ačkoliv, já nevím, třeba to má bejt to samý. Mohlo by to být kombinací prášků a kofeinu. Mohlo by to být tím, že když mám pocit, že to přestávám být já, prášky na nějakou dobu vysadím. Takže to nejenom nefunguje, ale ještě k tomu působím jako nezodpovědný hovno, co nedokáže ani pravidelně něco brát.

Pořád jsem ti neřekla, že jsem na Tu školu ani nedala přihlášku. Úplně vidím to zklamání, co bys měl v očích, úplně slyším, jak říkáš, že na tom nezáleží, i když vím, že tobě jo. A i proto už spolu nemluvíme. Už dlouho se doopravdy neznáme.
Ty nevíš všechno tohle, zatímco já se včera od babičky dozvěděla, že s tou tvou novou holkou, která mě zásadně nezdraví a přehlíží, čekáte dítě a že jste koupili dům. Je hloupý, že jsem to aspoň chtěla slyšet od tebe?

2 komentáře:

  1. Poslední dobou všechno staré moc rychle mizí... A my se propadáme čím dál hlouběji.
    Promiň, neumím psát geniální komentáře, tak snad jen to, že doufám, že černá vydržíš (nebo aspoň tmavě šedá) a nezapadneš mezi dav ovcí...
    Drž se ^-^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Život běží a já jako bych stála na místě. Pokusím se. Díky ^^

      Vymazat